Trojbarevná sebevražedná jednomocná dřevotříska à la slovník
Mou nejpřednější vlastností je pokrytectví. Pokrytci většinou vedou kočovný život. Tomu se bráním, Nejsem totiž schopen být pohotový, a přesto mě vzali jen na pohotovosti. Bohužel mě přehodili na oddělení mé matky a denně slyším věty jako: "Nezapomeň chleba!" Nevidím rozdíl od doby, kdy jsem v polovojenské jídelně loupal vejce na tvrdo. To bylo tenkrát v Mauritánii. Klepal jsem se zimou a byl opilý jak doga. Hlavní řád vodovodní sítě mě zaměstnal na půlroční službu. Bylo to od nich dobročinné.Plnil jsem zde poloprázdné krabice. Obtížnost věci tkví v tom, že se kolem vás pletou oháňky krav, které mají mladé nohy. Řád byl totiž vedle nadvětného kravína. Stačilo stisknout tlačítko, otevřít bránu a bukový les byl plný krav. Když jste bránu otevřel, všichni vás začali zasypávat neohrabanými lichotkami. V lese mohly krávy onemocnět a nemocná zvířata se musela nechat utratit. Většinou jsme jim dali hlt jedu. Pohřeb začínal vždy slovy: "Přijměte, prosím, výraz mé úcty..." To ještě vládla obřadnost. Dnes už by krávě nikdo pohřeb neudělal. Takhle jsme tenkrát projevovali své city. Byli sice ovladatelné, ale přesto jsme je zakrývali tlustou vrstvou líčidla. To bylo komediantství. Snažil jsem se vlichotit nadřízenému. A jak to dopadlo? Dostal jsem padáka! Doslechl se totiž, že jsem mu vyměnil prací prostředek za levnější, která nebyl homogenní - jako ten původní - a ten jeho (dražší) jsem si vzal. Pozval jsem ho k obědu, ale byl důstojný a tuhý jako podešev a stejně mě zjednodušeně propustil. Byl to kousavý a sžíravý pocit. Teď už nebyl důstojný, jak mě tak viděl a začal se uštěpačně usmívat. Řekl: "Zvyš svou rychlost! Hni se hnise! Seber si své baňky a vypadni ty čoude odsávací. Pácháš zde jen křivdu. Ty šejdíři! Žádné prospěchářství!" Vzal jsem se a odjel do rehabilitačního střediska do kraje, kde mají látku vylučující škodliviny. Ale lidé zde byli usměvaví - bavili se házením žabek. Měli rádi expresionismus a podle toho také vypadal jejich těžce zařaditelný předmět, kde se bavili jen o něm - byl přemrštěně drahý. Uvozovací pro ně bylo také dbát o svůj vzhled. Lidé se často zříkávali práva na právní pomoc obhájce. A proto dávali pachatele hned do chládku a nic nesoudili. O všech zavřených schovávali šifrované depeše, které byly poslány za oceán. Rozhodl jsem se, že budu pomáhat lidem s handicapem. Zeptal jsem se místních: ,,Jste pro nebo proti?" Mysleli si o mně, že jsem kozel a jedna paní, když jsem se jí ptal, upustila talíř na zem. Udělal jsem si radši jachtingový průkaz. Stačilo jen odevzdat jeden(u) troubel z měděné fajfky. Nesměla být dřevěná bo tu maj zákaz seřezávání stromů. Vzal jsem si svůj sešlý, několikrát jodovaný kabát, utáhl jsem si ho v pase a zaznamenal pokles půdy. Ženu totiž vše až do krajnosti a tak jsem chtěl vědět o tomto místě vše. Tímto jsem udělal za svými vědomostmi tlustou obrovskou čárku! Vydal jsem se tentokrát na alpské lyžování. Potkal jsem tam jednoho nacistu. Sevřel jsem ruku v pěst a vyrazil mu zub. Byl ale vynalézavý a za skvělou výrobní cenu si pořídil nový. Ovšem místo zubu, který si objednal, mu došla klíční kost z houbovitého materiálu a svazek stalaktitů až z daleké řecko-římské jeskyně z údolí, kde pozemky málo vynáší a král si volí svého následníka. Obdivoval jsem kulatost průjezdné ulice a doufal, že při mně stojí Syn boží a že mě nic nepřejede. Zatímco amnestující nacista zapomínal na svůj mnou vyražený zub a zlobil se na plavčíka, který používal interjekce, když na nás křičel: ,,Hoší hup do vody!" Jenže my jsme nechtěli, protože ve vodě rostly samé lilkovité rostliny. Společně s nacistou jsme se jeli podívat do města nákladní autodopravou. Řidič měl roztroušenou sklerózu a místo do města nás odvezl do zahradnictví páč si myslel, že cem pletivo utápějící se ve smutku. Ve schůzovní místnosti vládla loajalita a zúčastnění se dělali hezkými.
Museli jsme v tomto zahradnictví strávit 2 dny a 2 noci. Bylo to jako žít ve zlaté kleci. Nemohu to ani popsat slovy. Vrátili jsme se do Alp, kde zatim zavladl sadomachismus. Bídnému nacistovi se to nějak zalíbilo a já si řekl, že pojedu radši zase jednou do ČR. Silnice byla neprůjezdná a dozvěděl jsem se, ž etam stojí asfaltovací zařízení a silnici obnovují. Psali, že podle juliánského kalendáře by to mělo být hotovo 12.4. Čekal jsem tam týden a pociťoval, jak se ke mně sadomachismus každým dnem blíží. Sáhnul jsem si opravdu až na dno beznaděje. Neměl jsem co na práci, tak jsem např. fotil dělníky. Nakonec otevčeli silnici a já dojel šťastně domů. Mám krásné fotky, jen jsem musel vyretušovat nedostatky jako třeba zubní hrbolky jednoho dělníka. Když mi ty fotky vyvolávali, chtěli po mně, představte si to, jen jednu rovnostrannou stokorunu!
Prohlížel jsem si své krásné fotky. Najednou jsem na jedné z nich uviděl malou medvědici! To byla krása! Pomyslel jsem si, jaká je moje skvělá technická zručnost. Opravdu. Rozhodl jsem se s tím zajít do ateliéru, aby ostatní fotografové uznali mou převahu v umělecké fotografii. Bylo to mé dogma. Proto jsem si zapnul sako a šel jsem. MusímŠlo se mi docela špatně, neboť mám nádor na kopytě. Tyto nádory jsou v našem rodě již od roku 1700, kdy na zemi vládlo asymetrické císařství. Nádor má opravdu pevnou vůli a dědí se z generace na generaci!
Mou fotografii ocenili a nádor jsem si nakonec nechal odoperovat. Už mám konečně pokoj. Byl jsem doma, když v tom někdo zvoní. Šel jsem otevřít. Byl tam nějaký kluk a povídá: ,,Nechci dostat nedostatečnou! Musím to napsat a vyumělkovat!" Nechápal jsem. Pozval jsem ho dál, nabídl mu karbanátek a nakonec z něj vypadlo, že má napsat slohovou práci o někom z rodičů a matka mu zemřela na rakovinu prsu. Je velmi jemný a je to můj syn! NEmůžu si ale dovolit vychovávat dítě. Řekl jsem mu to. Ztratil tvář a naštval se. Vysvětlil jsem mu, že díky dovému zdanění jsem chudší. Šel jsem do telefonní budky, vyťukal jsem hovor na účet volaného a zavolal jeho babičce. Odvlekl jsem ho k ní. Byl jsem zase sám. Byl už večer. Šel jsem domů. Už jen kousek k domovním dveřím. Vtom jsem uslyšel: ,,Stůj nebo střelím!!!"
Střelil! Přesně do lokte! Doplazil jsem se na zákaznický servis, kde mě poslali na plastickou chirurgii. Řekli mi, že mi musí tu ruku vzít od lokte dolů, protože tento průstřel prý nebezpečně ohrozil krevní oběh a tak.. Prý mám být svým vlastním pánem a nehroutit se.. JE to těké když máte místo ruky pahýl! Později jsem však zjistil, že je multifunkční. Docela jsem si zvykl. Zatím mi přišel dopis, že se můj syn, o kterém jsem již asi týden věděl, se začal počůrávat. Nejdřív jsem tomu nechtěl uvěřit, ale nakonec jsem musel podřídit svůj názor mínění většiny, protože jsem nebyl u něj, a takl jsem nemohl poosudit, co mje pravda. Přestože jsem se již cítil zdravý, poslaly mne na operaci ruky znovu. Prý mám v pahýlu rozpletávající se vřed, který musí odstranit. Chtěl jsem dát vědět svému synovi, že se u něj někdy zastavím, aby se přestal počůrávat, ale ještě jsem to neposlal, protože poště stejně v neděli nechodí...
Operace proběhla dobře, ale řekli mi, že prý nesmím týden řídit. Tak jsem měl alespoň čas přemýšlet než jsem jel za svým synem. Uvědomil jsem si, že když teĎ nemá matku, nemá žádného rodiče. A co ho čeká u babičky na farmě? Třeba bych jkeště mohl přebudovat jeho budoucnost a vychovat ho pro velkoměsto. Mohl bych přestat cestovat, usadit se v Praze a vychovat tam syna. Po týdnu jsem tedy nasedl do auta, nechal motor běžet na volnoběh a za několik hodin dojel na farmu, kde momentálně bydlel můj syn. ,,Ahoj tati. Tys opravdu přijel!" ,,No ano přijel," co jiného bych měl říct? ,,Jak je to s tím tvým počuráváním?" ,,No... To byla jen dílčí zkouška. Chtěl jsem zjistit, jak hodně se o mě nezajímáš!" Nakonec jsme se tedy společně dohodli, že koupím mnohostěnný byt v Praze a vychovám ho tam. Toto mé rozhodnutí se mi docela vyplatilo, protože asi o týden později, než jsme se nastěhovali do nového bytu za mnou přišel do práce pedolog a říkal, že prý zjistili, že je v zemi pod mým starým domem zlato a že to tam chtějí rozkopat. Prý z tohjo budu mít veliké peníze. Kývl jsem a opravdu mi potom po dobu šesti let platili měsíčně deset tisíc. Můj dům postavený z prefabrikátů snadno zlikvidovali - většinu věcí si rozebrali dělníci. Vše do bytu jsme si museli koupit nové, proto nám pomohla příručka o kategorizaci výrobků. Věci se nám tak snadněji naakupovali. Rozkopání mého pozemku na vesnici způsobilo veřejné pohoršení a v hlavách sousedů se objevili nečisté myšlenky, ale vše mi byli schopni odpustit po bezbrankovém zápasu mezi ´kluky z této a vedlejší vesnice. Prostě při dobré náladě dokážete leckteré věci odpustit i vy.
Jsem rád, že žiju v Praze a že mám syna. Od té boby podnikáme různé akce. Třeba chodíme společně do kina. Když jsme šli poprvé nechali jsme v přihrádce na přední desce automobilu lístky. Syn mi povídá: "Musím se vrátit do auta." A já na to: ,,Přijdeš pozdě!" ,,Tak ať!" odpověděl on. Naštěstí jsme měli rezervaci a vracet jsme se nemuseli. V kině vždy přežívám jen díky eustachově trubici, která mi vyrovnává tlak ve středním uchu. Tento první film, který jsem viděl ve velkoměstském kině byl trochu přihlouplý. Byl o partičce lidí, kteří se snažili získat české občanství. Jmenovalo se to ,,Přemýšlej než něco řekneš". Hlavní postavou byl muž, kterému říkali Baron. Prodával pirátské nahrávky. Byl opravdu divoký. Měl jakési členy týmu, ale podle mě to byla jen banda omezenců.
Druhá velká společná akce s mým synem se odehjrála na Venušině pahorku. DOčetl jsem se jednou v sobotgu ráno v novinách, že skupinka lidí vystoupí na vrchol této hory a že se k nim může kdokoliv přidat. Vyprázdnil jsem sklenici s mlékem jako by to byla sklenice vody v saharské oáze, popadl jsem slovník, syna a vyjeli jsme.
Stáli jsme pod Venušiným pahorkem. Přišel k nám maník přezdívaný ucho, který byl prý pořadatelem této výpravy. Mému synovi připomínal učitele z mateřské školy. Mě připadal jako důvtipný mladý muž, který je ovšem velmi zmaten a na tomto místě je omylem. Zamával mi před očima papírem s (nejspíše jeho) stěží čitelným podpisem. Neunikla mi slova pod jeho podpisem: velitel štábní roty. V tom jsem zahlédl v pozadí nádhernou ženu s krásnou blůzkou.
Šel jsem k ní a ptal se jí, jestli půjde vystupovat horu také. Odpověděla, že ano. Že je po transfúzi krve, tak na to teď má.
.......To be continued.......