Ponurý krmič
O: Kapitola I.
Šli, šli, občas kolem prolétl komár a zabzučel, ale to už jim nevadilo. Zvykli si na to. Každou chvíli se někdo zastavil a snažil se dostat ven z rašeliniště. Potom pokračovali v cestě. Téměř nemohli dýchat, vzduch byl horký. Už v sobě neměli síly mluvit nebo se dívat jeden na druhého. Nevnímali, co se dějě kolem nich. Jejich břemeno bylo těžké. Už dávno je opustil pocit, že dělají něco dobrého pro svou vlast. Pořád jenom šli a šli.
Nakonec jeden spadl. Nejdřív si toho nikdo nevšiml. Potom se jeden z nich otočil a uviděl ho, jak leží ve křoví. Nikdo nic neřekl. Vzali ještě jedno tělo, pro dnešek už druhé, dali ho na nosítka vedle první mrtvoly a šli dál. Jenom Paddymu po tváři pomalu stékala malá nepatrná slza. První a poslední v jeho životě. Pohybovali se ještě pomaleji. Každý myslel na domov a na ty, kteří je opustili. Nevšímali si toho, že mají nohy pořezané od trní a že je ten, který je vedl mrtev.
Za hodinu uviděli vesnici, tu, do níž šli. Vesnici, která už několik let byla jejich domovem. Běžel k nim nějaký člověk, nepoznali ho hned. Teprve za chvíli uviděli, že je to Mambu, muž, který jim dal střechu nad hlavou a jídlo, málo jídla, ale i tak mu byli vděční.
Mambu byla jeho přezdívka, byl to vlastně černoch Sam, který utekl do Bolívie, aby nemusel pracovat na plantážích u svého pána, který s nim nejednal zrovna nejmileji. Tady, na hranici s Peru, si postavil malý domek, našel si ženu a teď tu žil spolu se svou rodinou v klidu, míru, ale témeř bez potravy. Před dvěma lety u sebe ubytoval pět mladých lidí, kteří sem přijeli, aby našli ztraceného politika a zároveň vášnivého geologa, cestovatele a objevovatele, Toma Jonese. Toho našli už před víc jak rokem, jeho mrtvola ležela ve skalnatém ůdolí, poblíž pralesa. Hned potom se ale stalo neštěstí, jejich telegrafista zemřel na malárii a nezbytný stroj zmizel, tím ztratili spojení s USA. Zachranáři ale ještě pořád neztráceli naději, doufali, že někdo vyšle posádku, která by je našla.
Před týdnem byli ještě čtyři. Frank Butler, Kevin Hamilton, Scott Penkroff a Padrick Tarlton. Mambu doufal, že je uvidí všechny, nebo aspoň tři z nich, už před sedmi dny šli totiž hledat Penkroffa, svého velitele. Ale uviděl něco úplně jiného. Bál se jim říct, že došly všechny potraviny, a tak řekl jen. ,,Pane Butlere! Pane! Našli jste ho?"
Butler na to jenom přikývl, nechtěl nic říkat. Najednou se ozval nelidský křik. Mambu si všiml druhého těla, Hamiltonova těla. Až do večera nikdo nepromluvil. Jenom za úsvitu mladý Tarlton řekl větu, na kterou všichni mysleli: ,,Je to náš konec..."
Kapitola II.
V restauraci "President´s choice" seděl starší pán ve věku 50 let, četl si noviny, měl na sobě nový černý oblek, který mu neuvěřitelně slušel, kouříl drahý doutník a občas se smál tomu, co psali novináři. Byl to uznávaný pán, kterého zde respektovali téměř všichni i přesto, že žil v Atlantě jen od roku 1856, tedy jeden rok. Tento muž se jmenoval Arthur Tarlton.
Seděl zde, vnímal a přemýšlel. Ta vůně mu až bolestivě něco připomínala. Dětství, mládí, plesy, dívky, rodinu... , zkrátka časy, za nichž byl šťastný. Ale byl on vlastně někdy doopravdy šťastný? Rodiče yli na něj vždy přísné, plesy ho až tolik nebavili a rodina... Jeho žena, Melanie Reed, ho opustila hned po tom, co se seznámila s jeho nejlepším přítelem. Utekla za nim Do Georgie. Děti Arthur taky neměl. Je sice pravda, že mu Melanie týden po tom, co odjela, psala, že je těhotná a že čeká Arthurovo dítě, ale on ji neuvěřil, Melanie mu pořád lhala, celý život. Potom nastala válka, zúčastnil se jen jednoho boje, ve kterém dostal těžké zranění, na válku nerad vzpomínal, i přesto, že jeho strana zvítěžila. Sever se stal silnějším a díky tomu i on získal odpovídající postavení ve společnosti, což mu umožnilo se přestěhovat do Atlanty. Zase začal přemýšlet o Melanie, už nikdys nepotkal ženu, kteá by ho zaujala..Ale ta vůně... někoho mu připomíná...
Najednou se vedel pana Tarltona objevil číšník. ,,Pane, přišel vám dopis."
Arthur poděkoval a otevřel obálku. Nikdy nečetl adresu odesílatele, myslel si, ře je to hloupé, stejně přečte věe, co dostane, i kdyby to bylo nepříjemné. Začal číst. Hned jakmile uviděl písmo, si uvědomil, že mu píše ona, jediná žena v jeho životě, o níž si myslel, že už dávno zemřela. Písmena byla rozumazaná, Melanie při psaní zřejmě brečela. Psala nesmysly. Athur stěží četl:
,,Drahý Arthure! Už je to dvacet let, co jsem odešla a je to poprvé, co tě chci o něco poprosit. Jsem zoufalá. Už jsem ti psala, že mám syna, tvého syna. Jmenuje se Padrick, Paddy. To jméno se ti přeci vždy líbilo. Má tvoje příjmení, tejně jako já. Nikdy jsem se nevdala, žiju sama od té doby, co Paddy odjel. Před dvěma lety jel do Bolívie, aby našel nějakého vědce a zmizel. Nevím o něm nic. Chápeš to? Nic! Nevíš, jak těžké je pro mne psát tento dopis. Ale nemám na vybranou. Žiju v Georgii, na Jihu, mé rodiče pocházeli z Jihu, ty víš, co to v dnešní době znamená. Jih prohrál a já přišla o vše, i o syna... Pomoz mi! Prosím! Ozvi se a zachraň ho! Prosím! Tvá M.T.
Tentokrát Arthur pochopil, že mu Melanie nelže. Nikdy ji totiž neviděl plakat, a tento dopis byl celý namočený. Potěšilo to též, že si nezměnila příjmení, to znaméná, že není vdaná, pořád se jmenuje Melanie Tarltonová. Arthur prudce vstal a odešel z retaurace. Cestou myslel jen na pět slov, která se pravidelně střídala v jeho myšlenkách: ,,Ona je naživu! Mám syna!"
Z:
Kapitola III.
Bože, pověz mi, co jsem to udělala. Athur je muž, který mě doopravdy miloval. Byl na mne vždy tak hodný. Proč jsem ho opustila? Proč jsem se nevrátila, abychom vychovali Paddyho společně? Vše je to již tak dávno, vše je minulost, co nejde vrátit. Ach Bože, takovou chybu jsi mě nechal udělat. Netrpěla jsem již dost? Jsem tak sama… Toužím po obětí. Toužím po lásce. Potřebuji muže… Muže, který by mě ochránil; který by mě utišil a zmírnil můj žal.
Ne, ne ledajakého muže potřebuji. Můj vysněný princ… Byl tu a já ho nechala odejít! Ale ne, odešla jsem sama. Byla jsem mladá a hloupá. Mohla bych se za ním vydat. Co když si našel jinou ženu? Třeba mi neodpustil, že jsem odjela. Proč by měl vlastně chtít zachránit někoho, koho nikdy v životě neviděl… Jejich tělem však proudí stejná krev. Měl by mi pomoct. Ach jak jsem zoufalá. Proč mi neodpovídá? Je snad možné, že mu dopis nepřišel? Mohla bych zkusit… Ne, to ne. Byl to takový hodný člověk, doufám, že v něm stále je, že nezemřel a přemluví sám sebe a nějak mi pomůže. On j´ho najde. Já mu věřím. Je to muž, kte…
„Madam Tarltonová! Kde si myslíte, že jste! Jsme v situaci, kdy si nemůžeme dovolit na nic čekat a váhat. Pochopte, že pan Hauden vybírá z mnoha prestižních firem a abychom některé z nich předčili, tak…“
„Ano, ano. Já vím. Já to přeci vím. Omluvte mě. Víte, říkala jsem vám, jaké mám trápení. Už se však budu soustředit, nebojte.“
„Vaše osobní problémy mě nezajímají. Pokud jste mi něco říkala, neposlouchal jsem. Teď se soustřeďte.“
„Vy nejste člověk!“
„Říkala jste něco?“
Ano, tupče, máš ty vůbec život? Kariéra je možná v této zemi velmi důležitou věcí, ale když nemáme komu se úspěchy pochlubit, pro koho budovat dobré jméno, je to všechno zbytečné, ale to vy nemůžete pochopit.
„Ne, pane, nic.“
„Tak dobrá. Stejně se na vás teď nemůžu dívat. Vezměte si na měsíc dovolenou.“
„Děkuji, pane. Uvidíme se za měsíc. Nashle.“
Jedu za ním. Nemám jinou možnost. Jinak se utrápím. Co nejrychleji se sbalím.
Za hodinu na nádraží…
Ne! Práv mi to ujelo. Za jak dlouho jede další? Až ráno? Měli by zhustit linky. Nechce se mi domů. Přespím tady na lavičce. Jak bude asi Arthur reagovat, až mě uvidí?
O: Kapitola IV.
Do nakladatelství vedly dvoje dveře. Pan Tarlton použil ty pro služebnictvo. Měl na to právo, celý podnik totiž vlastnil jeho starý přítel Simon Leigh, se kterým se znali ještě před tím než si Arthur vzal Melanie.
,,Dobrý den, pane Tarltone! Hned oznámím panu Leighovi, že jste tu."
Za pár vteřin už Arthur šel po chodbě do kabinetu. Tentokrát ale nepozdravil sekretáře a ani nepohladil Simonova psa.
,,Simone, musím s tebou mluvit o něčem moc důležitém. Já vím, je to divné, ale ... mám syna."
,,COže? Je to vtip? Jak jsi na to přišel, Arthure? Já myslel, že už jsi s žádnou ženou... no, ty víš.... Jak je to možné?"
,,Melanie."
,,Aha, už to chápu. A co chceš po mě?"
,,Padrick je ztracen někde v Bolívii, je nezvěstný víc jak rok. Potřebuju, abys o tom napsal do novin a tím upoutal pozornost potřebných lidí, já zatím organizuji expedici do Jižní Ameriky."
,,Hm, Padrick... Není to tvoje oblíbené jméno? NO, to je jedno. Udělám vše, co chceš, zítra už o tvém synovi bude věděl celá Atlanta."
,,Děkuji ti, teď už musím jít, začíná pršet."
Arthur šel pěšky, i přesto, že bylo špatné počasí. Když došel ke svému domu na Peach Street, uviděl svou služebnou paní Butlerovou, která mu vycházela naproti.
,,Pane máte návštěvu. Je to nějaká žena. Nevypadá zrovna nejlépe, a tak jsem ji řekla, aby odešla, ale ona řekla, že počká a já řekla, aby počkala venku a ona řekla, že dobře a já ji na to řekla ať teda jde a ona šla a pak přišel John a řekl, abych ji pustila, protože prší a já mu na to řekla...."
,,Arthure!!!!!!!!!!!"
Ve dveřích stála žena , která nehledě na svůj věk vypadala velice mladě, ale bylo poznaat se poslední roky dost trápila, o tom svědčily vrásky na jejím obličeji. Měla na sobě prosté šaty, které se dají koupit v kažném malém městečku. Vypadala unaveně, ale šťastně. Uviděla jeho. Po tolika letech ho konečně spatřila.
,,Melanie!?"
Celý večer seděli spolu v jídelně, mluvili o tom, co oba zažili za tu dlouhou dobu, co se neviděli, co se stalo s jejich společnými známými, jak přežili válku, ale bylo poznat, že mezi nimi stojí nějaká neviditelná stěna, která jim nechce dovolit, aby byli jejich vztahy zase takové, jaké byly. Nakonec se dostali k tématu, který byl pro ně osudový. Mluvili o Padrickovi. Potom si Melanie všimla, že je pozdě.
,,Melanie, doprovodím tě ke dveřím. Kde ses ubytovala?"
,,Ve ,,Spurns"."
,,Půjčím ti kočár, je to dost daleko."
,,Děkuji."
Nasedla do kočáru a otočila se, Pomalu odjířděla.
,,Melanie, počkej! Zůstaň tady! Paní Butlerová, přiavte pokoj pro hosty."
***
Nastalo ránu. Samozřejmě, že ani Arthur ani Malanie nespali, přemýsšleli. Nakonec sešli dolů do jídelny. Snídali spolů, tak jak to bylo za starých časů. Najdnou se v místnosti objevil pan Leigh.
,,Arthure, nesu ti noviny! ... No to snad není pravda, Melanie?! Jste to opravdu vy?"
,,Dobrý den, Simone. Arthur mi o vás včera řekl."
,,To je neuvěřitelné, nečekal jsem, že vás tady uvidím, Melanie." řekl Simon. Arthure, mohu s tebou mluvit? Osamotě."
Šli do rohu. Simon přistoupl k oknu a začal mluvit.¨
,,Víš, Arthure, ten nápad s novinami je skvělý, ale ne dokonalý. zatímco si to všichni přečtou a začnou reagovat, tvůj syn už může být mrtvý."
,,Máš snad lepší nápad?"
,,Ano, mám. Vím, kdo ti může opravdu pomoct. Je to jeden muž, kterého určitě neznáš. Je to Ponurý krmič. Nekoukej tak na mě.Je to jediná možnost, ale existují malé komplikace.Je to totiž bývalý vědec a zločinec, je velmi zkušený a odvážný, ale ..je ve vězení. za pár dní ho musí oběsit za nějakou krádež. Když ho osvobodíš, ´Padrick bude zachráněn, slibuji."
Z: Kapitola V.
„Paní Tarltonová!“
„Amálie? Co tu děláte? Máte se mi starat o poslední zbyteček majetku, co patřil mé rodině!“
„Ano, já vím. Hned se vrátím domů. Zrovna jsem odcházela nakoupit, najednou ke mně přiběhla služka jedné paní a říkala, že vám ta její paní posílá dopis. Prý je to velmi důležité. Máte si sednout a přečíst si v klidu tento dopis. Pokud by to bylo možné, pokud vám dopis přijde, máte co nejrychleji odepsat. Abych to vše usnadnila, hned jsem za vámi jela. Jela jsem hned prvním ranním vlakem, avšak až do teď jsem bloudila tímto hrozným městem, které je jak bludiště, v němž žádná cesta není ta správná a všude na vás číhá zlo. Prostě strašné.“
„Tak mi dejte ten dopis. Škoda, že jsme se nepotkaly v tom vlaku, jela jsem jím totiž také a vy byste alespoň neměla důvod bloudit městem, s nímž se pojí ty nejhezčí vzpomínky mého života, tudíž byste ani neměla důvod ho nazývat hrozným!“
„Promiňte, paní. Teď asi pojedu zpět. Přečtěte si, prosím vás jménem té nebohé paní, dopis a odepište.“
„To už jste říkala. Nashle.“
„Na adresu, kterou máte tady.“
„Já vím, nashle.“
„Tak dobrá. Nashle.“
***
Madam Hamiltonová? To jméno mi nic neříká… Ta adresa… stejné město, v jakém bydlím já…No tak se podíváme, kdo mi píše!
„Melanie, víš, Simon našel možné řešení. Já, no jdu se zkrátka podívat, co zmůžu.“
„Samozřejmě, běž. Já si zatím něco přečtu.“
***
Drazí přátelé, jak těžko se mi to píše. Nevím, jak mám začít. Mám vám rovnou říci, o co jde? Bylo by snad lepší taji to do poslední chvíle a zatím se jen snažit vám přiblížit situaci a doufat, že vám to dojde samo a já nebudu muset napsat to, co tak tíží mou mysl? Či je snad lepší spálit tyto dopisy a usilovat o zapomenutí? Nevím.
Bylo by lepší být s vámi. Třeba bych mohla použít ta správná slova pro tuto chvíli a nemusela bych se snažit napsat něco, co budete číst bůhvíkdy! Stát u vás, promluvit si z očí do očí bez těchto časových a prostorových překážek. Obrovských překážek. Mohli bychom se navzájem podržet a najít sílu k životu. Teď se jen trápím. Zdalipak na tom budete stejně, třeba se se mnou ani nebudete chtít spojit. Kdo ví…
Kdybychom přeci jen stáli naproti sobě, mohla bych vše, co píši, vyslovit tentýž tónem, jakým tato slova křičí hlas, jenž bloudí mou myslí a neví cesty ven. Každou chvíli narazí. Přepadne mě bolest a smutek. Jak ráda bych vás chtěla tohoto ušetřit. Třeba jste na tom však jinak. Třeba se ani nemusíte obávat. Třeba jsem jen já hloupá a věřím, že náhody jsou znameními a že může mluvit pravdu stará čarodějnice.
Jak to jen napsat? Tato slova se neslyší ani nečtou příliš často. Číst je nesmírně bolí, avšak psát je, to je ještě horší. Můj rozum, mám takový pocit, se zcela zatemnil. Nemohu přemýšlet. Vše, co dělám či říkám, jsou nepochopitelná rozhodnutí. A normální část denního programu nevychází z mé hlavy.
Hlavou mi probíhá nesčetně otázek. Otázky, na něž nemám odpovědi. Bojím se přemýšlet, jelikož se mohu soustředit jen na jednu věc. Je to pořád dokola. Samé nezodpovězené otázky. Jen já vím, že jádro všeho toho je jen jedno. Jen já vím, že základem všech těchto otázek je jedna špatně načasovaná odpověď!
Asi jsem se na začátku dopisu zapomněla představit. Říkáte si, jaká ztřeštěná žena vám to píše tyto nesmysly. Všechny nás pojí naši synové. Před určitou dobou odjeli hledat Toma Jonese. Dřív jsme bývali spolu. Všichni jsme si sedli do kruhu a předčítali jsme jejich vzkazy. Povídali jsme si o tom, jak se tam asi mají. Jak byli roztomilí, když byli malí. Mnoho jsme si toho řekli nejen o nich, ale i o nás samotných. Proč to přestalo? Proč už tu nejsme jeden pro druhého? Jejich vzkazy sice nedochází, ale přesto se můžeme občas sejít a popovídat si! Avšak… Možná už to není třeba…
Zřejmě jsem ztratila naději. Už nevěřím. Netoužím. Nedávno jsem v noci seděla v malé jizbičce, kde jsem vychovala svého syna, Kevina Hamiltona. Seděla jsem a přemýšlela. Velmi jsem se lekla. Ozvala se totiž rána. Otočila jsem se a porozhlédla se po místnosti. Nikdo v ní nebyl. Jen já, sama. Na jednu stranu mě to uklidnilo, na druhou znepokojilo. Sedla jsem si do rohu a rozhlížela se dál. Nic neobvyklého. Vše se zdálo být stejné jako před chvílí. Po krátké době jsem si všimla několika střepů. Pomalu a se vší opatrností jsem odstrčila truhlu a spatřila jsem mezi střepy Kevinovu fotku. Rychle jsem běžela za Shruseovou. V okolí je známá jako čarodějnice. Potřebujete-li lektvar na cokoli, udělá vám ho. Vždy jsem si myslela, že je velice chytrá. Běžela jsem za ní, abych se s ní poradila. Všude byly rozvěšené sušené květiny. Nádherně to tu vonělo. Byla tu spousta barev. Takový malý domek, ale přesto se sem vejde tolik věcí. Nic z toho patrně není normálně k použití, ale bylo mi tu jak v ráji. Jak nádherný domov. Neřekla jsem jí, co se stalo. Hned jak jsem přišla, řekla tím svým vrtkavým hláskem, kterým většinou mluví tyto více jak stoleté stařenky s poustevnickým životem: „Copak se tak ženete uprostřed noci? Pojďte, posaďte se. Udělám vám heřmánkový čaj.“ Jak mě chytila za ruku, zděsila se. Otočila se na mne. Ten výraz v jejím obličeji je pořád ve mně. A ta slova. Slyším je a pokaždé jsou zákeřnější a zákeřnější. „Paninko, vždyť váš syn je mrtev! Je mi to tak líto!“
Nevím, co je na tom pravdy. Nemám žádné opravdové důkazy, jen zoufalstvím z možné ztráty syna beru vše moc vážně. Fotka mohla spadnout kdykoli. Přeci jen už tam visela dlouho. A že si nějaká stařena vymyslela něco, co navazovalo na tento náhodný pád? No co… O tomhle se přesvědčuji celou dobu. Stále však nevím čemu věřit. Nechci vás strašit, ale přestože jsem se zmínila o naději a nepravých znameních… Znamení jsou znamení a na moudré stařeny, co nemají dobré zprávy, vždy osud dá. Snad na tom nejsou vaši synové taky tak. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem se z toho všeho mohla vypsat. Nemohla jsem pro nic udělat. Jak mě to mrzí. Chtěla bych se s vámi sejít. Mít někoho, o koho bych se mohla opřít a kdo by můj zármutek pochopil. Chtěla bych se s vámi těšit z toho, že vaši synové jsou živi a zdrávi a vrátí se k vám domů. Nevím proč, ale mám takový dojem, že já jsem ta nešťastná.
Muž mi zemřel ve válce proti Severu a teď by mi chtěl osud vzít i syna?
***
„Panebože! To snad není pravda!“ ozval se výkřik z pracovny, kde byla Melanie Tarltonová. Služebnictvo trochu zneklidnělo, ale nepozastavilo se nad tím. Všichni v tomto domě pokračovali v práci. Jen Melanie seděla a teď již věděla jistě, že musí něco udělat a to co nejdříve!!!
O: Kapitola VI.
,,Paní Butlerová, potřebuju co nejrychleji vidět Arthura.. pardon, pana Tarltona. Kde je teď?"
,,Obvykle bývá.."
,,Já se neptám, kde bývá obvykle, teď je extrémní prípad, kde je Teď?"
,,Neřvěte na mě!!! Taky mám svých starostí až po krk! Můj nevlastní syn je tam s tím vaším taky!"
,,Co prosím?"
,, Frank Butler. Taky jed na tu výravu. Je to syn mého mrtvého manžela. Vždycky jsem Franka nenáviděla, ale teď se mi po něm stýská. Chápu, že mi schází. Chci ho ochránit před vší krutostí tohoto nemilosrdného světa. Už dlouho pracuji u pana Tarltona, změnila jsem se. Už nejsem ta vzdělaná, mladá a atraktivní dívka. Už aninemůžu pořádně vyjádřit svou myšlenku. Pořád myslím jen na Franka, snažím se to skrýt, ale myslím na něj."
Melanie neodpověděla, šla hledat Arthura.
Vyšlana ulici, nevěděla, kam má jít. Chodila po městě a ptala se všech kolemjdoucích, jestli neviděli Arthura. Její snahy ale byly marné. Melanie již byla zoufalá. Proč já? Proč ona? Co jsme udělaly? Ano, vím, neměla jsem opouštět Arthura, ale chtěla jsem se vrátit, on mi to nedovolil a nedovolí ani teď. Je uzavřený do sebe, do své mysli, dosvé duše, a mě nechce. Ani Padrika nechce. Ztratil smysl života. Já už nemůžu. Nechci takhle žít, nebyví mne to. Nejsem bojovnice...
Podívala se to výlohy jednoho obchůdku a uviděla svůj odraz, který se náhle změnil v Padrickův odraz. V uších jé zazněl jeho hlas: ,,Je to náš konec..." Dlouho se dívlala na sklo, pak se jé začala točit hlava. Spadla.
Kdÿž se Melanie probrala, uviděla před sebou Artura, který seděl na posteli a hleděl do prázdna. Všiml si, že Melanie otevřela oči.
,,Už je ti líp? Našel jsem jednoho člověka, který by se nám mohl hodit, už sbírá potřebné informace a.."
,,Arture, už to nemá cenu. Padrick je mrtvý. Já to vím. Jsem matka."
,,Jestli to ještě jednou řekneš, tak pojedeš zpátky na Jih! Jseš matka, ale já jsem otec a já o svého syna budu bojovat!!!"
***
Za dva týdny stálï Melanie, Arthur, paní Burlerová a neznámý muž v černém na nádraží. Čekali na vlak, který jim měl dovézt zprávy o Paddym. Vlak konečně přijel. Vytoupili u něj dva nosiči, kteří nesli dva mrtvé muže. Všichni, kdo stál na nástupišti sotva dýchali. Nakonec neznámý muž přistoupil blíže a podíval se mrtvým na obličeje. Prohlásil: ,,Penkroff a Hamilton."
Bylo nemyslitelné vyslovit alespoň Díky Bohu. Každý myslel na paní Hamiltonovou a Penkroffovou. Uvědomovali si, že se totéž může stát i jejich dětmi.
,,Kde jsou ostatní?" zeptlala se Melanie.
,,Těžko říct. Nenašli jsme je."
,,Tak pokračujte!" vykřikl Artur. Vzal třesoucí se Melaní za ruku a namířil k dmu na Peach strret.
Melanie se otočila a zeptala se: ,,Kdo je ten muž v plášti?"
,,Naše jediná naděje. Ponurý krmič."
Z:
Kapitola VII.
Melanie ten večer nemohla spát. Byla ji zima, rozhodla se, že půjde do společenské místnosti a zatopí v krbu. Pomalinku a tiše vyšla na chodbu a po tmě zamířila k schodišti. I když byla tak dlouho pryč, její vzpomínky jsou tak silné, že se v tomto domě vyzná i beze světla. Na schodech potkala paní Butlerovou, služebnou Arthura.
„Myslíte, že byste mi pomohla zapálit krb? Nikdy jsem to nedělala." řekla Melanie a trochu se zastyděla.
„Samozřejmě. Myslíte, že bych mohla zůstat s vámi dole?“
„Jistě, nejspíš mi bude líp, když nebudu sama.“
Bylo přesně půl třetí, když se Arthur rozhodl, že se podívá za Melanií. V jejím pokoji ji však nenašel. Zprvu se vyděsil, ale potom ho napadlo, že nemůže spát. Jako by to věděl, zamířil rovnou do společenské místnosti. Zde uviděl Melanii i paní Butlerovou. Každá seděla v jednom křesle a nepřítomně hleděla do ohně. Stál ve dveřích, a přestože byl ve vlastním domě, váhal, jestli může vejít. Po chvíli si odkašlal a vešel. Obě dámy ho zaregistrovaly, ale nepohnutě seděly dál. Arthur si také přistavil své křeslo a přinesl tři deky.
Jediné Melaninino slovo: „Děkuji.“ Konečně prorazilo to nekonečné ticho, které se až do rána nevrátilo. Společně si povídali o svých pocitech a vzájemně se podporovali. Byli rádi, že v tom nejsou sami, že někdo ví, jak se cítí a mohou si s nimi promluvit.
Až při svítání, když do krbu dávali poslední dřevo, co měli v domě, se zvedli. Arthur šel uvařit čaj a poprosil Melanii, jestli by mu pomohla udělat něco k snídani a paní Butlerová šla ustlat postele.
Po půl hodině se všichni sešli v jídelně. Ani nestačili vypít čaj. Po včerejším náročném dni a této noci, kdy nemohli spát, byli tak unavení, že jim nevědomky sklouzly hlavy na stůl a oni usnuli.
Spali ještě dlouho. Po zbytek dne nemohli nic dělat. Vlastně několik příštích týdnů nebyli schopni dělat věci jako jindy. Byli jen celé dny zamyšlení a nevnímali.
Kapitola VII.
Zhruba po půl roce se jejich životy vrátily do normálu. Už se jim nevracel pohled na mrtvá těla a ten největší strach už je také opustil. Stále věřili, že se jejich děti vrátí. Doufali, a protože věděli, že nic jiného dělat nemohou, snažili se spoléhat na Ponurého krmiče, ačkoli o něm nic moc nevěděli. Melanii stále vrtalo hlavou, jak se tento muž tak najednou objevil a kdo to vůbec je. Věděla jen, že ten, kdo jí může zodpovědět všechny otázky je on a Simon. Pořád si nenašla práci, proto měla čas. Vyběhla z Arturova domu, šla rovnou za Simonem, do jeho kanceláře. Nenašla ho. Zklamaná se vrátila domů a říkala si, že za ním zajde zítra.
Na večer svolala Melanie „poradu“. Když přišel Arthur z práce, byly už Melanie a paní Butlerová připraveny. Arthur si odložil, posedil a společně s paní Butlerovou pozoroval Melanii. Čekali, až jim řekne, proč je zavolala. Melanie tedy začala.
„Určitě byste se zase rádi shledali se svými dětmi. Jediný, kdo nám údajně může pomoci, je jakýsi Ponurý krmič. Životy našich dětí jsou, dalo by se říct, v jeho rukou. Já se vás ptám, jestli bychom o něm neměli něco vědět. Sehnal nám ho Simon. Dnes jsem ho však nezastihla v kanceláři. Zkusím to zítra. Máte něco, na co byste se chtěli Simona zeptat ohledně Ponurého krmiče. Mohla bych se zeptat za vás…“
„Tak to asi nepůjde,“ odpověděl Arthur, „hned, jak Ponurý krmič odjel, Simon mi volal, že musí na rok pryč. Od té doby jsem ho neviděl. Snažil jsem se mu dovolat, ale hlásilo mi to, že volané číslo neexistuje. Číslo, na které jsem mu běžně volal a z kterého mi asi před dvěma měsíci zavolal. Říkal, že ho nemám čekat a že kdyby se měl někdy vrátit, tak mi zavolá. Potom zavěsil. Chtěl jsem se ho zeptat, co se děje, protože tohle Simonovi není podobné. Byli jsme nejlepší přátelé a on najednou odjede a ozve se až za půl roku a navíc řekne, ať ho nečekám. Vytočil jsem tedy jeho číslo. Volané číslo neexistuje. Začalo mi to být divné, ale nechtěl jsem vás strašit.“
Melanie a paní Butlerová vyděšeně koukaly na Artura a nemohly promluvit. Byly zaskočené a vyděšené, jak Arthur předpokládal, ale říct jim to musel.
Nějakou dobu bylo ticho, všichni přemýšleli. Nakonec se Melanie rozhodla, podělit se se svými myšlenkami s ostatními.
„Kdo by mohl něco vědět. Byl zavřený ve věznici za městem, jak jsi říkal, Arture. Možná bychom mohli zjistit, co přesně udělal. Půjdete se mnou, paní Butlerová?“
„Jistě, Melanie. A když už jsme do toho společně zapleteni, myslíte, že byste mi mohli říkat Sofie.“
„Samozřejmě.“ Řekla Melanie a usmála se, zatímco Arthur jenom přikývl.
Ještě potom přemýšleli a povídali si o Ponurém krmičovi, o dětech i o jiných věcech. Bylo jim v přítmí u krbu dobře, usnuli tady. V Arturových měkkých křeslech se jim spalo skvěle, ráno se neprobudili se svítáním, nýbrž je probudilo až klepání na dveře zhruba v deset hodin. Byla neděle, proto nemusel Arthur do práce. Melanie a Sofie začaly sklízet deky, talíře a sklenice z večera. Arthur šel oteřít. Před dveřmi stála sebejistá a velmi dobře oblečená dáma. Když však promluvila, Arthur poznal, jak je nervózní. Zeptala se ho, jestli je Arthur Tarlton a jestli může jít dál. Na obě její otázky dostala kladnou odpověď. Společně s Arthurem došla do společenské místnosti. Usadili se a s nimi i Melanie a Sofie.
„Dobrý den, nerada vás ruším. Jmenuji se Marie Hamiltonová. Můj syn odjel před lety s těmi vašimi do Bolívie. Nic o něm nevím. Nevím, jestli je či není živý a jsem velmi nešťastná. Třeba bychom mohli něco udělat společně.“
Paní Hamitlonová sklopila hlavu. Když se podívala na trojici lidí před sebou, nechápala. Nevěděla, jak si má vyložit zmatené pohledy, které vrhali jeden na druhého. Oni totiž věděli, že její syn je mrtvý. Viděli jeho tělo před půl rokem. Avšak nevěděli, co jí mají říct.
Kapitola VIII.
Ticho. Napjatá atmosféra. Strach. Najednou je vyrušilo další klepání. Všichni se velmi lekli. Byli tak náhle vyrušeni ze svých myšlenek, že něvěděli co mají dělat. První se vzpamatovala Melanie a šla otevřít. Před dveřmi stála Amálie - služebná Amálie.
,,Paní! Velmi jsem se o vás bála. Váš šéf stále volá a volá a ptá se na vás. Řekl vám prý, ať si vezmete na měsíc dovolenou, ale je to už celá věčnost co jste se neukázala... Nechtěla jsem vás však rušit..."
Mluvila ještě dlouho a mezitím se protlačila až do společenské místnosti. Ostatní seděli, koukali do země a mlčeli. Nikdo - už ani Melanie - ji nevnímal. Slyšeli jak něco říká, ale nebyli schopni ji tak dlouhou dobu poslouchat. Až když si hlasitě odkašlala, přiměla společnost, aby ji zase věnovali pozornost.
,,A to je asi všechno z domova. Jen bych se jěště chtěla zeptat, zda jste odepsala té paní, od které jsem vám přivezla dopis."
Melanie se zarazila. Provinile se podívala na paní Hamiltnovou. Nejen ona, všichni si uvědomovali, že ji neodepsali. Jeden přes druhého se začali omlouvat. Paní Hamiltonové to však bylo jedno, jediné, co ji zajimalo byl její syn... A o tom nic nevěděla.
Amélii bylo nepříjemné, že ji v tu chvíli nikdo nebral na vědomí. Celý život žila s tím, že je něco víc a - byť jen v svých myšlenkách - snažila se to vysvětlit ostatním. Rychle přemýšlela, co by řekla, aby zaujala.
,,Melanie, kromě účtů a takových nudných zpráv vám přišel ještě nějaký dopis. Byl zvláštně šifrovaný. Nemyslete si, že jsem ho snad četla, ale zahlédla jsem, jak tam někdo psal, že se omlouvá, ale že z důvodů, které vám nemůže vysvětlit, nebylo možné dopis poslat sem. Nebrala jsem ho však, určitě to nebylo nic důležitého. Nějaký zvláštní podpis jako Ponurý krmič či co."
Z červenala. Myslela na to, jakou ,,blbost" právě řekla. Když ale zjistila, že všechny zaujala, uklidnila se. Zaujala je víc než chtěla. Podivila se tomu, ale byla ráda. Na nic víc nemyslela. Ani nevnímala zděšené obličeje.
Kapitola IX.
Melanie byla před vybuchnutím. Už nemohla. Sofie si všimla, že dlouho tuto atmosféru neustojí.
,,Takže, vy, Amélie, se vrátíte domů a přivezete ten dopis. Vám, paní Hamiltonová, Arthur vše vysvětlí a my s Melánií ještě něco musíme zařídit."
Chytla Melanii za ruku a odtáhla ji rychle ven. Jen co zaklaply dveře, Melanie se rozbračela. Bylo toho moc. Snažila se přemoci své emoce.
,,Sofie, včera jsme řekly, že bychom měly zajít do věznice, kde byl uvězněný Ponurý krmič. Pojďme tam teď. Nebo jste myslela něco jiného, když jste říkala, že musím eněco zařídit?"
,,Ne, ne. Myslela jsem toto. Pojďme tedy."
Nechtěla Melanii stresovat ještě více, proto s ní souhlasila. Půl cesty šly jen tak mlčky vedle sebe. Najednou před nimi přejel muž na kole. Zastavil se jim v cestě a začal křičet něco o tom, že by ,ěla příští den přijít veliká bouře, že by proto lidé v tento den neměli opouštět své domy. Nevěděli, jestli je to pravda. Týkalo se to však až dalšího dne, tak šly dál. Pokračovaly stále beze slova. Neměly, co by si řekly. Pořád stejné téma, na které teď nechtěli myslet, všichni by si potřebovali odpočinout. Odpočinout si od toho věčého strachu. Vždyť nic nevěděli. Své děti viděli před několika lety a teď už jistě vypadaly úplně jinak. Netušili, co prožívají, co cítí.
Obě ženy se zarazily při pohledu na věznici. Nikdy v této části města nebyli. Obrovská stavba.Naprosto příšerná! A ti strážci. Velmi se bály. Podívaly se na sebe. Pro své děti cokoli. Obě stejně vykročily a zamířily k jednmu stážci.
,,Prosím vás, potřebovaly bychom mluvit s někým, kdo má informace o vězních. I o těch, kteří už uvěznění nejsou."
Kapitola IX.
Světlo bylo příliš prudké. Svítilo přímo do očí. Melanie ležela a snažila se pochopit, kde se to světlo najednou vzalo. Podívala se kolem sebe a uviděla, že leží v neznámem pokoji, ale věděla, že je u Arthura doma, jenom ji ještě nikdy neukázal tento pokoj. Po chvíli si všmla, že v rohu stojí Arthur s doktorem Evansem, místním lékařem, a o něčem tiše mluví. Najednou si Arthur všiml, že se probrala a šel k ní.
,,Arthure, co se stalo? Proč jsem tady?" zeptaĺa se Melanie.
,,Jak jsem pochopil, tak jste se vydaly do věznice, tam se ti udělalo špatně a omdlela jsi. Neprobrala ses, a tak tě přvezli sem, ke mně."
,,A co mi je?"
Arthurův výraz se najednou změnil. Podíval se na doktora. Věděl, že se Melanie na to zeptá, ale stejně nebyl dostatečně přpraven.
,,No tak!" vybízela Melanie. ,,Co mi je? Chci to vědět!!!"
,,Ehm..." začal doktor Evans. ,,Musíte pochopit, paní Tarltonová, že to, co vám teď řeknu nemusí být úplnou pravdou a neplatí vždy, ale ..."
A Melanie pochopila. Nemá šanci, zemře. Zemře a nezanechá po sobě žádného potomka, protože právě teď její jedniný syn asi leží mrtvý někde v poušti a ona, jeho matka, mu nemůže pomoct. Byla zoufalá, ale současně věděla, že se to jednou stane.
,,Jsem přpravena, poslouchám. Co se mnou je, pane Evansi."
,,Vlastně ani nevíme, co vám je. Ale příznaky jsou opravdu podivné. Nevím jistě, jestli to přežijete."
Nepamatovala si, co se stalo potom. Věděla jen, že ji celou dobu někdo držel za ruku. A taky věděla, kdo to byl. Jediný muž, kterého milovala-Arthur Tarlton.
Kapitola X.
Melanie byla vyděšená. Nevěděla, co jí je, co má čekat. Bála se smrti, která by jí zmemožnila setkat se synem. Byla odhodlaná udělat cokoli, aby ho dostala z Bolívie zpátky domů. A teď by měla zemřít?
V pokoji byla často sama, občas ji někdo navštívil, ale byla ponořená hluboko do svých myšlenek a nic jí z nich nemohlo vytrhnout. Každý, kdo přišel, byť s dobrou vůlí, ji obtěžoval. Všechny odháněla. Nejradši by si s nimi povídala a nebyla tak sama, ale nedokázala to.